Vzpomínka na mého pejska

11.01.2010 15:29

Už jako malá holka jsem si vždycky přála mít doma pejska, ale rodiče mi to nikdy nepovolili, protože jsme bydleli v paneláku. Hned jak jsem se odstěhovala od rodiču, tak jsem si s manželem pořídila pejska německého ovčáka fenku Besinku. Bydleli jsme dočasně v pronajatým domku, kde jsme platili hodně vysoký nájem a také to bylo hodně daleko od Brna kde jsem dříve bydlela a pracovala. Po 3 měsících bydlení mě volala má mamka že nám našla lepší pronájem a hlavně za méně peněz. Mezitím jsme si stihli do nového domku pořídit veškeré vybavení, tak nás čekalo velké stěhování. Po několika dnech stěhování, jsme zjistili že s pejskem to nejde a domluvili se s tchýní že si tam Besinku dáme na týden na hlídání než se přestěhujem. Ona souhlasila.

 Asi 3 den co měla naši Besi jí zemřel její starý vlčák. Po týdnu, když jsme si pro ni přišli, nám oznámilaže už nám ji nedá, že si ji chce nechat. Já jsem si nedovolila říct že né, a manželovi bylo maminky líto že jí zemřel pejsek, tak jí ju 
nechal a odjeli jsme bez ní dom. Tam, když jsme uviděli prázdné psí 
misky, tak jsme se oba rozbrečeli. Hned druhý den jsme se rozhodli, 
že zajedem do psího utulku a tam si vyberem nějakého pejska.

 V utulku moc velký výběr neměli, ale paní nám řekla že jednoho vlčáčka má zamluvený nějaký pochybný pán, tak že ho raději dá nám. Bylo to 3 měsíční štěně, které našli v krabici od banánu u popelnice. Měli jsme velkou radost, štěně zaplatili a jeli dom. Když jsme dojeli se štěnětem dom, tak jsme zjistili že je celý zablešený, a má velký prujem. Jako první nám skočil do křesla, a samozřejmě ho celý pokakal. Byli jsme tak naštvaní, že jsme měli chut, milého Britečka zavézt zpátky do utulku.

 Naštěstí jsme to neudělali, a časem se stal miláčkem celé rodiny. V utulku byl pouhé 3 měsíce, ale poznamenal ho na celý život. Strašně se bál cizích lidí, a byl na nás strašně závislým. Bez nás neudělal ani krok. Když jsme zjistili, že bez něj neodejdem ani do práce, tak jsme přemýšleli, co budem dělat. Zkoušeli jsme
všechno možný, ale vždy se mu nějak podařilo za námi nějak utéct, ani uvázání nepomohlo. Vždy za námi nastoupil do autobusu a my se každý den několikrát vraceli od zastávky´dom a zkoušeli něco vymyslet aby zustal doma. Bud to rozkousal, překousal, podhrabal se atd.

Když už jsme nevěděli co dál, tak jsme ho nechali samotného doma. Po návratu z práce nás ale čekal šok. Rozkousaný celý vchodový dveře. No, dopadlo to tak, že jsem si našla práci, kde by mohl být se mnou. Začla jsem s ním pracovat u bezpečnostní služby a časem z něho byl dobrý hlídač. Bohužel nás před 2 roky náhle opustil, odešel stářím do psího nebíčka. Ale měli jsme s ním tolik zážítku, že na něj každý den myslíme, i když ted máme dva jiný německý ovčáky. 
Prostě Briteček byl jen jeden, a už žádný pes nebude jako on. Měli jsme ho 11,5 roku a nikdy na něj nezapomenem.

Autor - Jessynka

 

Zpět