Pověsti hradů

 

Je známo, že skoro na každém hradě, zámku či zřícenině máme nějaké to strašidlo. Nejznámější jsou baziliškové, divoké baby a víly, běsi, bejválkové, bludičky, čarodějnice, divocí lovci a jejich strašidelné družiny, hejlalové, noční cmůry. Klekánice, plivníci a ohnivci, prašivci, skalníci, štrakakalové a vlkodlaci. 

 

Svojanov je přímo rejdištěm strašidel. Při úpravách bylo objeveno neobvyklé množství lidských kostí, podle pověstí patřily dělníkům, kteří budovali tajnou chodbu a po jejím dokončení byli zabiti. Jejich duchové prý dodnes hledají někoho, kdo by je vysvobodil. Pod hradbami sedává Bílá paní a krásně zpívá.Nejznámějším strašidlem je však přízrak zemana jménem Rašín. Podle pověsti dal postavit jeden z domů na Svojanově, měl ale málo dělníků a velice je týral. Za to nemá jeho duch po smrti pokoje. O půlnoci každého dne se otevírá jeho hrob na blízkém hřbitově, jedenáct vozů vjíždí pak do hradu a za nimi následuje Rašín, celý v černém, který sedí obráceně na ohnivém býku.

 

Úměrně k nedostatku historických podkladů se k hradu vztahuje mnoho bájí a legend. Povídá se, že v zasypaném podzemí hlavní věže se nalézají velké poklady, které však hlídá nebezpečný vlkodlak. Přesto se tu v honbě za zlatem již několikrát skutečně kopalo. Při nočním výstupu po staré hradní cestě je také možné před sebou zahlédnout černý kočár tažený koňmi, jimž z huby šlehají plameny. Na kozlíku sedí bezhlavý rytíř s hlavou v podpaží. Je to přízrak hradního pána, kterého husité po dobytí hradu takto poslali na onen svět za napáchané krutosti. Strávit noc ve spacáku pod donjonem nebo ve stínu štítové zdi, dosud šest metrů silné(!), může být tedy i dnes nejen velmi romantické, ale stát se také pořádnou zkouškou odvahy. A nemusí to být jen za silné letní bouře, kdy její klikaté blesky při pohledu z kopce ozáří velkou část kraje kolem hradu.

 

Ve vysoké věži hradu Okoř nedaleko Prahy také strašívá bílá paní. Na rozdíl od své vzdálené šelmberské kolegyně je to však duch veskrze hodný. Podle známé trampské písně zde dokonce s místním šerifem o půlnoci eroticky vyvádí. Kromě této milé povinnosti má za úkol hlídat velký poklad. Že se nejedná jen o novodobou pohádku, svědčí i nález z konce minulého století, kdy byl v jedné ze síní této rozlehlé zříceniny objeven vyrytý nápis "letha Panie 1456 kopali jsme zde..." doprovázený vyrytou střelou.

 

Tak jako každý hrad, i Staré Hrady jsou opředeny pověstmi. Ta nejtajemnější je o templářích. Říká se, že byli původními vlastníky tvrze Stará. Z výprav do východních zemí si přivezli sochy dvanácti apoštolů v životní velikosti. Ty zde nechali zakopat a kopáče zaživa zazdili, aby nedošlo k vyzrazení místa úkrytu. Když chtěli templáři později poklad přemístit, skončili strašlivou smrtí, prchajíce před přízraky zemřelých. A tak podle pověsti skončí každý, kdo by se chtěl pokladu zmocnit, neboť duše mučedníků bdí nad pokladem doposud. Jiná verze legendy je, že se nejednalo přímo o sochy apoštolů, ale o obrovské valouny zlata, které při správném postavení otevírají bránu do časoprostoru.

 

Pán na Telči chtěl mít na kopci a na skále hrad, ale neměl peníze ani stavitele. Upsal se tedy ďáblu. Čert slíbil postavit hrad za jednu noc. Nosil kameny od Telče a stavbu by do rána určitě stihl postavit. Ale na Starem Městě žila chytrá selka, která pána milovala. Před rozedněním probudila kohouta, ten zakokrhal a hloupý čert si myslel, že je ráno. Stavbu nedokončil. Poslední kámen odhodil vztekle ke Staroměstskému rybníku a pán byl zachráněn od pekelných sil.

 

Na hradě údajně straší duch někdejšího hradního pána.

Je zde ukryt velký poklad, který hlídá velký obr s ohnivýma očima a který je možné objevit na Květnou neděli.

 

Paní Perchta z Rožmberka označovaná jako Bílá paní žila na Českokrumlovském hradě v 15. století. Její otec Oldřich II. z Rožmberka ji proti její vůli a bez lásky provdal za moravského šlechtice Jana z Lichtenštejna, který Perchtu celý život krutě týral. Když Jan ležel na smrtelné posteli, nechal si paní Perchtu zavolat a prosil ji o odpuštění. Ona odmítla a její manžel ji za to proklel. Od těch dob musí duch Bílé paní Rožmberské obcházet rožmberské hrady a zámky a zjevuje se v okamžiku, kdy má dojít k nějakým významným událostem. Bílé rukavičky na jejích rukou věstí věci dobré, černé rukavičky upozorňují na blížící se neštěstí.

 

Z nejstarší historie pochází i pověst o Pernštejnské Bílé paní. Pernštejnka Adléta byla vyslána na hrad Veveří, kde se dala najmout do služby. Za blíže neurčených okolností na hrádku otěhotněla. Protože takovéto těhotenství bylo vskutku velmi nevhodné, snažila se vše zapřít a křivě se zapřísáhla " Pane bože, jestliže já jsem břichatá, bodejť bych se hned propadla", to se také stalo. Od té doby můžete Adlétu potkat jako hradní strašidlo nikoli na Veveří, ale na Pernštejně, jelikož se jako bílá paní rozhodla působit na domovském hradě. Ještě jedno upozornění: potkáte-li ji bíle oděnou, přináší to štěstí v podobě novorozeněte, pokud má však šat černý, předpovídá smrt.

 

Podle staré pověsti se na hradě Bradlci i na blízkém Kumburku kdysi zjevoval přízrak krásné Bílé paní. Vypráví se, že mladou manželku hradního pána, původem z Kumburku, zaklela do této podoby místní čarodějnice. Bílá paní se často zjevovala lidem a pomáhala jim. Leckdo ji spatřil, ale jakmile se pohnul nebo promluvil, zjevení zmizelo. Na smrtelné posteli čarodějnice prozradila svůj hrozný čin a Bílou paní se podařilo ze zakletí vysvobodit.

Tajná chodba s pokladem - Pod zříceninami hradu je prý tajná chodba spojující hrad s bývalou tvrzí v Železnici. V tomto podzemním průchodu má být podle pověsti ukryt poklad. Je však možno jej nalézt pouze na Velký pátek před východem slunce.

 

O hradě existuje hned několik pověstí, které se většinou vážou k oněm třem kamenům viditelným dnes pouze z Dolních Věstonic, protože z hradu, když se nemůžete podívat z okna, už vidět nejsou. Pod hradem Děvičky (též Maidenberk či Dívčí hrad) je prý ukryt poklad hlídaný černým psem. Získání pokladu je tedy spojeno s jistým nebezpečím. Jedna žena z Pavlova, která žala pod Děvičkami trávu, prý kdysi na poklad narazila. Skládala zlato na plachtu, když vtom přiběhl černý pes a kousl ji do ruky. Pokousaná ruka ihned zčernala. Poklad i se psem zmizel, když zvon na věži kostela v Pavlově odbyl poledne. Ženě sice zůstala trocha zlata, které už bylo na plachtě, ruka však zůstala ochrnutá. Podle jiné pověsti jsou to tři dcery hradního pána knížete Arnulfa, který zasnoubil svoji nejstarší ze tří dcer ďáblu Trabacciovi. Tato se však raději i se svými sestrami proměnila v kámen. Kníže Arnulf pak prý žil až do své smrti v chýši u skalisek jako poustevník.

 

Při návštěvě hradu Vildštejn můžete vstoupit do hradní krypty, kde je uložena lebka s několika dalšími kostmi jakési ženy, které byl nalezeny při bourání hradního komínu. Kosterní pozůstatky byly uloženy ve schránce a byla k nim přiložena skleněná baňka, pár stébel trávy a rybářský háček. Někteří lidé z podhradí vyprávěli, že by mohly patřit jedné z dcer majitele hradu z rodu Trautenbergů, která byla velmi ošklivá, znala sílu bylin a připravovala z nich všelijaké nápoje a masti. Jednoho dne však záhadně zmizela  a nikdy se nenašla. Jiní zase vyprávěli o bílé paní, procházející se za jasných měsíčních nocí hradem. Nikdy nikomu neuškodila a ti, kteří ji spatřili se dušovali, že vypadala velice nešťastně. Dokonce ještě dnes najdeme ve Skalné dost lidí, kteří odpřisáhnou, že bílou paní skutečně viděli.

 

O Sovinci se vyprávějí různé tajemné příběhy a historky, ale nejstrašidelnějším místem hradu je prý páté hradní nádvoří. Zjevuje se tu šedý skřítek, ze kterého mají všichni strach i když prý nikdy nikomu neublížil. Byla tu několikrát spatřena Bílá paní ale i žena oblečena v černém hávu, která prý přichází zvěstovat špatné události. V paláci se i zjevuje ohnivý kůň, jak běží po schodech. 

 

Bylo všeobecně známo, že pod hradem byly sklepy s množstvím chodeb, které prý vedly na všechny strany, jedna z nich dokonce pod Ostravicí až do Zábřehu nad Odrou.V těchto sklepích byly ukryty velké poklady. Jedna u nejznámějších pověstí vypráví, že na hradě před mnoha lety bydlil správce, muž velmi hodný, dbalý svých povinností. Jednou jej navštívila manželka vesnického rychtáře ze sousedních Heřmanic. Bylo to právě na Velký pátek, kdy se zjevují lidem poklady. Proto správce vyzval selku. aby si za jeho doprovodu prohlédla hradní poklady. Sotva otevřel dveře do sklepa, zpozorovala s hrůzou, že tu stojí železný muž s palicí v ruce, který střeží poklad.

Správce vstoupil a vybral z každého ze sudů, jenž stály kolem, po jedné minci. Bylo jich celkem sedm, každá jiného druhu. Byly zlaté a stříbrné a leskly se tak, že na ně selka mohla sotva pohlédnout. Řekl jí: " podívej se na tyto mince a věz, že poklady nashromážděné zde ve sklep, si může každý prohlédnout, ale běda tomu, kdo by si jen nepatrnou část z nich chtěl přivlastnit. tomu by železný muž rozbil hlavu". Když vrátil mince na své místo, klidně zamkl sklepní dveře a spolu se selkou se vrátil.

Slezskostravský zámek měl také svou "bílou paní". Každý ji však vidět nemohl. Vykonal-li někdo právě v onen den, kdy se měla objevit ve zdejším kostele, zpověď, mohl ji v noci spatři. Byla bíle oděna, vlasy rozpuštěné, v pravé ruce nosila pozlacený klíč a v levé svícen s rozžehnutou svíčkou. Chodila po síních a chodbách a objevovala se jen tehdy, když některý člen rodiny majitele zámku měl zemřít.

 

Jedna z nejznámějších Karlštejnských pověstí povídá o slepém hudebníkovi, který - doprovázen na každém kroku věrným psem - hrával v hradě na loutnu. V té době tu byl na návštěvě brunšvický kníže s proradným komorníkem, který se ho na hostině pokusil otrávit. Podal šlechtici číši s otráveným vínem, ten ji ale - nic netuše - předal zpěvákovi. Ať se prý napije, když celý den tak pěkně vyhrával. Když prostý muzikant pozvedl pohár ke rtům, vyskočil mu na klín pes a víno zhltal sám, načež pochopitelně ihned skonal. Slepec svého milého druha naposled pohladil a pravil: "Vzácný pane, to víno bylo otrávené a mělo vám přinést smrt." Jaký trest dostal ničemný sluha se už hudebník nedozvěděl. Pár dní nato zemřel žalem po svém psíkovi.

 

Legenda tvrdí, že Strakonice kdysi zachvátil krutý hladomor. V té době zde žil městský radní se svou velmi pyšnou a marnivou ženou, která se rozhodla, že si nechá zhotovit střevíčky z chlebového těsta. Poté, co jí je pekař upekl, vydala se v nich na ranní mši. Když kráčela ke své lavici, ozvala se najednou hromová rána a marnivá paní se propadla do země. Zůstala po ní jen obrovská jáma v podlaze kaple.