Hřbitovy zvířátek

 

Každého chovatele či majitele zvířat potká jednou ta nejtěžší chvíle v jejich soužití, a tou je poslední rozloučení. Ač bychom se snažili sebevíc, je životní cesta našich domácích mazlíčků, kratší než ta naše. Je mnoho majitelů, kteří je nechají ve veterinárních ordinacích nebo na veterinárních klinikách, bez rozdílu jestli to byl šampion nebo jen kříženec, byť jim za života dala spoustu oddanosti, věrnosti, radosti a lásky. Ti pak končí při hromadném svozu v kafilerních asanačních podnicích. Ti z nás, kteří jsou uvědomělí, vědí, že mají ještě jiné možnosti, jak naložit s mrtvým tělíčkem. Jednou z nich je pohřbení na zvířecím hřbitově nebo na vlastním pozemku, hřbitově a dnes již dokonce v krematoriu. Po několikaletém soužití se zvířecím kamarádem jim není jedno, co se stane s jeho tělesnou schránkou. Lidé mají ke svým zvířátkům mnohdy lepší vztah než sami k sobě.

 

I pes musí někdy zemřít a tak po smrti může odpočívat na psím hřbitově. Pejskaři vědí, že psi mají duši. Dvojnásob bolestné při smrti zvířete je pro ně rozhodování, kam s jeho tělem. Pro ty, kteří nemají možnost svého miláčka pohřbít třeba na své zahradě, byla donedávna jediná cesta: zavolat asanační službu. Dnes máme psí hřbitovy. Když budete chtít udělat vašemu pejskovi pohřeb, stačí napsat jméno psa, datum narození a úmrtí, příčinu smrti a koupit náhrobek. Jednou za čas se můžete přijít na hřbitov podívat, dát květiny nebo svíčku a zavzpomínat si. Symbolický pohřební akt a samotná existence hrobu jako místa, kde lze na psa zavzpomínat, pomůže nejen u osamělých lidí překonat pocit ztráty.

Existují i kočičí hřbitovy, ale těch je v ČR jen pár. 

 

Hřbitovy zvířátek v historii - 

Možná se může zdát, že psí nebo kočičí hřbitovy jsou až vymožeností posledních let a dalším z mnoha výstřelků moderní společnosti. O to více překvapí, když zjistíte, že tomu tak není. Že psí hřbitovy vznikaly už mnohem dříve - byly zakládány šlechtou na památku věrných loveckých i domácích společníků. Nebyly ale ničím obvyklým, jednalo se většinou o raritu. 

 

Hřbitov byl založen kolem roku 1890 založili tehdejší majitelé kunštátského panství, svobodní pánové Honrichsové z Wolfswarffenu. Právě letopočet 1890 nese nejstarší čitelný pomníček, určený psovi jménem Lux. Psí hřbitov se nachází před branou kunštátského zámku, je tedy celoročně volně přístupný. Celkem se zde nachází 16 pomníčků, z nichž dvanáct nese čitelné jméno a letopočet. Čtyři další pomníčky jsou dnes již nečitelné. Většina pomníčků s čitelnými nápisy nese německá jména, jeden z nich, z roku 1921, pak nese české psí jméno - Žolička. Mezi další jména, která se na pomníčcích nacházejí, patří Issi, Zuppi, Flott nebo Mopsi.

 

Mezi horami Ostrý a Žár, mimo turistickou značku, najdete mýtinu, ukrytou uprostřed bukového lesa, jež se nazývá psím hřbitovem. Jedná se skutečně o malý hřbitov s náhrobky rozsetými po malé louce, kde jsou pochováni lovečtí psi. Hřbitov založil v roce 1977 lesní Vladislav Krop, který bydlel v hájence na svahu Ostrého. Postupně zde pochovali své lovecké pomocníky i další hajní a nové dle dat na náhrobcích přibývají noví obyvatelé hřbitova i v současnosti. Vstupní branou je dřevěné torzo a hned za ní zaujme bludný balvan, s plastikou hlavy psa lovecké rasy barváře.

 

Jen pár metrů od domu Jaroslava Růžičky z Otovic leží skutečný unikát. Na přelomu 19. a 20. století tady ras z bečovského panství Josef Leistner založil psí hřbitov, který teď obnovuje skupina místních usedlíků a jejich přátel. 

 

Psí hřbitůvek existuje na rozhraní Bohnic a Čimic od roku 1998. Léta bojoval jeho zakladatel Pavel Lukáš s úřady o rozšíření pronájmu pozemku, protože se brzy ukázalo, že idea pietního místa pro zemřelé psy, kočky a další zvířata se setkala hlavně u městských lidí s velkým pochopením a zájmem. Vzniklo tu více než dva tisíce hrobů.

 

První krematorium pro zvířecí mazlíčky je v Brně. Krematorium zvířat Brno s.r.o., Tovární 11a, Brno-Chrlice, 643 00.

Krematorium zvířat je tou jedinou poslední službou pro naše zvířecí kamarády, kdy je každému individuálně zajištěn důstojný odchod z toho světa. Našim přáním a určitě i přáním všech našich zvířecích kamarádů je, aby s nimi i po smrti bylo zacházeno důstojně a aby jejich cesta nekončila v asanačních kafilerních zařízeních. 

 

Pohřbít zvíře, se kterým člověk často strávil část svého života, znamená rozloučit se s věrným kamarádem. Tomu odpovídá i způsob, jak lidé chtějí dát svému zvířeti poslední sbohem. 

Málokdo se spokojí s tím, že je může odevzdat veterináři, který se o vše další postará. Mnozí své domácí zvíře raději důstojně pohřbívají. Pomáhá jim to - a psychologové to potvrzují - vyrovnat se s jeho odchodem.