Dovolená se psem

11.01.2010 15:20

 

Chci Vám vyprávět historku, která se nám stala asi před 10 lety, ale nikdy na to nezapomenem. Kdykoliv jsme jeli na dovolenou, tak jedině tam, kam mohli pejsci. To znamená jen po České republice a maximálně do nějaké chaty. Jinde psi nesmí. Vždy jsme jezdili jen v létě, jen jednou jsme vzali našeho pejska Britečka v zimě na hory. Jenže chvíli před dovolenou se nám polámalo auto, a pobyt už byl zaplacen, tak jsme se rozhodli jet autobusem. Jenže vézt autobusem zavazadla, lyže, přeskáče a ještě se psem bylo nemožné, tak jsme lyže nechali doma, s tím že si tam v půjčovně půjčíme
Autobus nás vyhodil na Karlové Studánce a chata kde jsme měli být ubytovaní byla o dva kilometry dál. Ty 2 km jsme šli skoro hodinu, protože jsme táhli těžký kufr a do toho se nám motal Briteček. Schvácení jsme dorazili na chatu, vybalili si a šli do pujčovny pro lyže, že si ještě na večer zajezdíme. Po třech jízdách jsme to ale vzdali, Britíkovi se lyže nelíbily, honil nás, vrčel a štěkal na ně. Další den už jsme to ani nezkoušeli, a raději šli do lesa na vycházku. Po hodině chůze lesem, Britík začal něco větřit. Než jsme ho ale stihli zavolat, rozběhl se hluboko do lesa, a na volání nereagoval. Pořád dokola jsme ho volali a Britík nikde.

 Když už byl půl hodiny pryč, začli jsme panikařit, že se ztratil a už ho nikdy neuvidíme. Nebo že ho v lese zastřelí nějaký myslivec. Uběhlo dalších 15 minut, a nám už bylo do pláče. Hulákali jsme na celý les, ale po Britovi ani vidu ani slechu. Po dalších deseti minutách, to už jsme všichni brečeli, se oběvil z lesa přijíždějící muž na běžkách. Hned jsme k němu běželi a ptali se, jestli náhodou v lese nepotkal vlčáka. Ten nám oznámil, že neví jestli to, co viděl byl vlčák, že viděl jednu velkou bílou chlupatou kouli, jak honí jelena o tři kilometry dál. Hned nás napadlo, že to bude on, celí zasněžený. Ale informace, že je 3 kilometry daleko, byla ještě horší. Bohužel nám už pán nedokázal ani říct, kterým směrem. Takže ho jít hledat byla blbost.

 Rozhodli jsme se, že počkáme jestli se nevrátí, na místě, odkud nám utekl. Hlavou se nám honili už všelijaké myšlenky, co se mu může stát. Ale doufali jsme, že se vrátí, že najde cestu zpět. Byli jsme rozhodnutí, že tam budem čekat do noci, a další dny také, až do konce pobytu na horách. Naštěstí jsme nečekali dlouho, a náš miláček se objevil. Ale nepřišel, spíš se k nám připlazil z posledních sil. Byl tak vysílený, z honění jelena, že hned jak nás uviděl lehl a radostí jen vrtěl ocáskem.

 Nevím kdo měl větší radost, jestli my že ho vidíme živýho a zdravého nebo on že vidí nás. Chvíli jsme počkali až si odpočine a vrátili se na chatu. Další dny jsme ho raději v lese nepouštěli z vodítka, ale myslím že to bylo zbytečný, protože se sám poučil, že nemá utíkat za zvěří. Od té doby nám už nikdy v lese neutekl, i když byl puštěný na volno. Dnes už se téhle historce jen smějeme, ale tenkrát nám do smíchu vůbec nebylo.

 Autor - Jessynka

 

Zpět