Alzheimerova choroba

 

S touto nemocí se setkávám každý den ve svém zaměstnání, tak Vám stručně popíšu co je to za nemoc, její příznaky a její průběh. S touto chorobou mám v práci 7 lidí a přesto, že mají stejnou nemoc, u každého se projevuje trošku odlišně. 

 

Hlavním příznakem Alzheimerovy choroby je porucha paměti.

Prvním signálem onemocnění je zapomnětlivost. Člověk stále něco hledá a dává věci na nesprávná místa.

Nemoc ovlivňuje pracovní schopnosti a běžnou denní činnost, zapomínání nedávných událostí a jmen. Stárnoucí člověk zapomíná, ale po chvilce si dokáže vybavit, co chtěl říct. Nemocný Alzheimerovou chorobou si už ani nevzpomene. Nejprve se mu z paměti vytratí události z poslední doby, později i starší. Nastává zhoršená orientace v čase a prostoru, neschopnost vybavit si data nebo nalézt známou cestu domů. To je jeden z nejvážnějších problémů, které doprovázejí Alzheimerovu chorobu. Příznakem nemoci jsou i poruchy řeči a plynulého vyjadřování, zapomínání názvů některých předmětů. Pokud si všimnete, že některý z vašich blízkých často opisuje předměty - třeba místo tužka řekne: „To, jak se s tím, no na ten papír, jak se s tím, píše!“, je třeba být ve střehu. Přidává se zhoršující se schopnost úsudku, rozhodování je stále obtížnější. Nemocní mají často problémy i s abstraktním myšlením, nedokáží si spoustu věcí představit ani je domyslet. Také nastávají problémy s vykonáváním běžných domácích prací. Může se stát, že nemocný člověk postupně ztrácí určité dovednosti a naučené schopnosti a jeho možnosti cokoli zařídit či udělat jsou srovnatelné s malým dítětem. U nemocného Alzheimerovou chorobou se přidávají ještě další nevypočitatelné reakce, v jednu chvíli je nemocný v pohodě, ve druhé zničehonic vyčítá komukoli cokoli, po klidu přichází bouře, po jistotě nejistota. Nemoc pochopitelně provází i ztráta zájmu o zaměstnání, koníčky, o přátele, zkrátka všeobecná ztráta iniciativy. Dlouho na sebe nenechají čekat ani změny osobnosti, nálady a chování. 

 

Alzheimerova choroba začíná pozvolna a vcelku nenápadně. Nejdříve se přitom u nemocného zhoršuje právě paměť (především paměť krátkodobá). Postupně se nemocný není schopen postarat o některé věci v domácnosti, má čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je zmatenější. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stádiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat.

Jde o onemocnění, při kterém dochází k úbytku nervových buněk a v mozku postižených vznikají škodlivé bílkoviny. Ty se ukládají uvnitř v podobě vláken nebo v okolí nervových buněk jako tzv. amyloidové plaky. Dochází k poškození a zániku nervových buněk a jejich spojů. Současně v mozkové tkáni ubývá acetylcholin, který mozek potřebuje k přenosu nervových vzruchů. Při jeho nedostatku ztrácejí buňky schopnost vzájemně si vyměňovat informace a právě to se projeví postupným zhoršováním paměťových a rozumových schopností, rozvíjí se demence. 

 

Všude se uvádí, že tato nemoc je nevyléčitelná a že se pouze zhoršuje a nikdy se nemůže zlepšit, naopak, se to jen horší. Já Vám uvedu dva příklady, mých pacientek že vždy tomu tak není.

I když jsem použila slovo pacienti, v práci těmto nemocným říkáme správným názvem - klienti. Jak už jsem na začátku zmínila, v práci jich mám s touto chorobou sedm. Jedna moje klientka k nám byla převezena přímo z psychiatrické léčebny v hrozném stavu, jen ležela, nechodila, nemluvila. Když se jí něco nelíbilo, jen kolem sebe kopala a pokoušela se mě pokaždé rukama napadnout. Při každém přibližení k ní, jsem jako první chytala její ruce, abych nějakou neschytala. I tak jsem stále na ni byla milá, držela jí ruce a přitom jí hladila a tiše na ni mluvila. Asi po 14 dnech jsem jí poprvé vzala na vozíčku ven, na vycházku. A tam, mě řekla její první slovo, málem jsem plakala radostí, protože vyslovila slovo - pes. Zřejmě toto bylo ovlivněno mým častým vyprávěním o mých psech a shodou okolností jsme hned po minutě venku narazily na pejska, proto to vyslovila. Její druhé slovo bylo - ven. Dnes, po 3 měsících co se o ni starám, zvládá, sice s dohledem, ale chodí sama, neřekne sice souvislou větu, ale odpoví mi na každou otázku alespoň jedním slovem a už není tak agresivní a nenapadá každého, kdo se k ní jen přiblíží. Sice má i teď občas stavy, kdy kolem sebe mává rukama, nohama, ale to jen v případě, když se jí něco nelíbí, neumí to jinak dát najevo, například při přebalování, koupání a jiné hygieně. 

Další moje klientka přišla k nám od rodiny s tím, že jim doma neustále plakala a to bezdůvodně. Ze začátku to bylo opravdu těžké, ale dnes pláče opravdu jen vyjímečně, a to většinou jen po návštěvě rodiny. 

Třetí klientku s Alzheimerovu chorobu nedokážu ani slovy popsat, to prostě nejde, já jí říkám skřítku, nevím proč, ale nějak mi ho připomíná, a to nejen vzrůstem.

Dále mám 4 pány, jeden z nich doma rodině vše vyhazoval z okna, tak jsem to vyřešila zámkem na okno, další tři mají typické příznaky této nemoci. Například jeden z nich mi třeba i 100 x za den řekne ,,dobrý den sestřičko,, tak mu stokrát odpovím dobrý den.

I když ani jeden z těchto mých pacientů - klientů neřeknou nikdy jedinou větu, která by dávala nějaký smysl, jsou to mí zlatíčka, které mám opravdu moc ráda. Jsem moc šťastná, že jsem si toto povolání vybrala a už nikdy bych jinou práci dělat nechtěla. Sice je to kolikrát psychická i fyzická zátěž, ale vše zvládám s naprostým klidem a přehledem. 

 

Kdybych to měla napsat jednou větou, tak asi tak, jak kdybych se starala o někoho nemocného doma.

Ráno všem připravím snídani, postupně je všechny nakrmím, většinou už nezvládají sami jíst, netrefí se do pusy. Potom provádím hygienu, u ležících na lůžku, ostatní na vozíčku osprchuji. Po hygieně se jim věnuji, vymýšlím různé zábavy a aktivity, ale je pravda, že tito pacienti u ničeho dlouho nevydrží, tak zábavu musím často měnit, dle situace. Ale je s podivem, že přesto, že si vůbec nic nepamatují, neřeknou souvislou větu, tak zpěv jim jde velice dobře, jsou skoro všichni schopni zazpívat jakoukoliv písničku, kterou dříve znali a doslova si pamatují celé texty. Pak následuje oběd, a opět krmení. Po obědě když je venku hezky s nimi jdu třeba na vycházku, někteří zvládají chůzi sami, jiní na vozíčku. Odpoledne většinou mají návštěvy, ostatní nějak zabavím. Pak je večeře a ukládání ke spánku. Samozřejmostí je převlékání, podávání léků, píchání inzulínů a podobně. 

 

Celkem mám v práci 17 klientů, 7 s Alzheimerovou chorobou, další s Parkinsonovou chorobou a jiné. Všechny mám moc ráda, jsou to mí zlatíčka a jen se hrozím dne, kdy mě některý navždy opustí. I když jsou to v podstatě "cizí lidé" moc jsem si je zamilovala. A když mě i 100 x za den řeknou milým hláskem dobrý den, sestřičko, tak je mi to příjemné a nikdy bych jim neodsekla, nebo neřekla nic špatného, oni přece za svou nemoc NEMOHOU!!!! Proto radím těm, co mají takto nemocného příbuzného doma, vždy zachovejte KLID a za všech okolností buďte milý a vstřícní, nikdy nevíte, jestli Vás to také nepotká!!