Mám dva německé ovčáky, psa a fenku - Jessynku a Ronečka. Před těmito dvěma jsem také měla vlčáka jménem Briteček a chvíli i fenku Besinku. Briteček byl z útulku a Jessy s Ronem jsou od podivného majitele, kterému bych nesvěřila ani myšku, natož 30 psů které měl. Byli to převážně fenky chované pro odchov štěňat, které následně prodával a to kolikrát již ve velmi raném věku kolem 1 měsíce, kdy by měli ještě štěňata být u maminky. Bohužel toto jsme netušili a vzali si od něj psa Ronečka, který byl prolezlí všemi nemocemi a po příchodu domů jsme zjistili že je plný škrkavek, veterinář jej zachránil za vteřinu dvanáct. Poté do jeho jednoho roku jsme byli týden co týden na veterině, naštěstí se všechny nemoci podařilo zredukovat a nyní je z něj pěkný zdatný a zdravý pes. Mysleli jsme si, že to byla pouhá náhoda, o tom že chová pejsky jen pro peníze jsme neměli ani ponětí a za rok mu zavolali, že by jsme ještě chtěli fenku a zda nemá. Bylo to poté, co jsme 2 měsíce nikde nemohli sehnat štěně vlčáka, tak jen tak zkusili znova tohoto pána. Předtím jsme u něj nebyli, štěně nám přinesl před barák. Hned nám oznámil, že má a několik. Chtěli jsme se jet ihned podívat, což se vymluvil že nemůže, tak si zamluvili dle popisu v telefonu fenku s hnědýma pacinkama. Další týden jsem to ale nevydržela a s manželem jen tak sedli do auta a že zkusíme jestli nejsou doma a třeba nám štěně neukázali. Po příjezdu nám otevřela moc milá stará paní, od které jsme se vlastně vše dozvěděli, že její syn má psy jen na kšeft a žijí v hrozných podmínkách a že to štěně, které máme zamluvené ve špatných podmínkách zemřelo a další také a že zbylo jen jedno poslední, celé černé, které v nejbližších hodinách také zahyne. Poprosili jsme paní, zda by jsme se na jejího povedenýho syna policajta - jeho psy nemohli jít podívat a hlavně mě zaujalo to poslední živé štěně. Paní nás tedy provedla, to, co jsme viděli, bylo něco strašného a takový pohled bych nepřála vidět svému největšímu nepříteli. Samá mini klec a v tom namačkaní psy, kteří neměli skoro prostor na to si lehnout a leželi tedy ve svých výkalech. Bylo zle nejen mě ale i manželovi a trvali jsme ještě na tom, aby nám ukázala to poslední štěně co ještě žije. Donesla nám malou černou fenku, která lapala po dechu a byla děsně vystrašená. Já ji vzala, paní dala 2 tisíce, což měla být cena za štěně, které jsem měla zamluvené a rozhodla se tu malou černošku zachránit. Paní mě mezi tím, co se mi hlavou honili myšlenky jak zavolám ochranáře a policii a podobně povykládala, že její synáček je nejvyšší z policejní složky a že už jej udalo hodně lidí a nikdy nic nezmohli. Ještě asi půl hodinky jsme si s milou starší paní vykládali a pak vzali černošku a odjeli. Naše první cesta vedla přímo k veterináři, který zjistil že je nejen ceĺá stejně jako Roneček prolezlá škrkavkami ale má i další nemoci. Ihned jsme nasadili léky a dávali jídlo stříkačkou, byla ještě moc malá a nedokázala sama jíst. Díky našemu veterináři se nám ji nakonec podařilo zachránit, ale měla namále. Do roka trpěla panostitidou, což je kulhání a brala léky od bolesti. Nyní trpí dědičnými píštělemi, což je velmi náročná a drahá léčba ale je veselá a hravá a nic jí nebolí. Je to ten nejhodnější, nejmilejší a nejvěrnější pes, kterého znám a velmi poslušná. Nikdo by na ní nepoznal že trpí nějakou nemocí, vypadá zdravě, řádí s Ronečkem celé dny, jediný je, že dost hubne po lécích, které musí brát. Ale tuto nemoc má už více jak rok a zatím je v pořádku. Jediné je, že nás léčba stojí velké peníze, začátky, první měsíce to bylo jen za léky 10500 měsíčně, poté kolem 5 tisíc a nyní má udržovací léčbu, která nás stojí už jen pár stovek měsíčně ale kdykoliv se jí to může opět zhoršit a bude muset léky brát od začátku. Tato nemoc většinou vzniká ze špatné stravy matky, takže se vůbec nedivím, že ji má. Ještě se vrátím k povedenému pánovi. Ještě ten den mě volal telefonem, protože mu asi o nás jeho milá maminka povykládala, tak mě začal přesvědčovat, že to, co jsem viděla jsem vlastně vůbec neviděla a že on se o své psy opravdu dobře stará a nechápe jaktože mu pejsci umírají a že jeho maminka lže a že to pěkně schytá, bylo mě jí líto. Tak jsem mu pěkně od plic řekla své s tím, že mám v plánu jej udat a zavěsila. Volal ještě několikrát, to už jsem mu telefony nebrala. Jen je mi stále těžko z toho, že takový člověk zůstal a zůstane nepotrestán a klidně si svoji živnost - množení psů pro peníze může provozovat i nadále, protože je policista a nikdo s tím z jeho podřízených policistů nic neudělají. Ani ochranáře, kterým jsem volala to zjevně nezajímalo a jediné co mě slíbili bylo, že se tam zajedou podívat. Dnes má Jessynka 4 a Roneček 5 roků a jsou to úžasní milý postelový psy, a přes všechny jejich nemoci jsem moc ráda, že je mám. 

 

A nyní vám ještě napíšu o pejskovi, kterého jsme měli před Ronečkem a Jessynkou. Jmenoval se Briteček a před ním Besinka v době mého mládí. . 

Už jako malá holka jsem si vždycky přála mít doma pejska, ale rodiče mi to nikdy nepovolili, protože jsme bydleli v paneláku. Hned jak jsem se odstěhovala od rodičů, tak jsem si s manželem pořídila pejska německého ovčáka fenku Besinku. Bydleli jsme dočasně v pronajatém domku, kde jsme platili hodně vysoký nájem a také to bylo hodně daleko od Brna kde jsem dříve bydlela a pracovala. Po 3 měsících bydlení mě volala má mamka že nám našla lepší pronájem a hlavně za méně peněz. Mezitím jsme si stihli do nového domku pořídit veškeré vybavení, tak nás čekalo velké stěhování. Po několika dnech stěhování, jsme zjistili že s pejskem to nejde a domluvili se s tchýní že si tam Besinku dáme na týden na hlídání než se přestěhujeme. Ona souhlasila a my tam za naší Besinkou denně jezdili, chyběla nám. Asi 3 den co měla naši Besi jí zemřel její starý vlčák. Po týdnu, když jsme si pro ni přišli, nám oznámila, že už nám ji nedá, že si ji chce nechat. Já jsem si nedovolila říct že né, a manželovi bylo maminky líto že jí zemřel pejsek, tak jí ju 

nechal a odjeli jsme bez ní domů. Tam, když jsme uviděli prázdné psí misky, tak jsme se oba rozbrečeli. Hned druhý den jsme se rozhodli, že zajedeme do psího útulku a tam si vybereme nějakého pejska. V útulku moc velký výběr neměli, ale paní nám řekla že jednoho vlčáčka má zamluvený nějaký pochybný pán, tak že ho raději dá nám. Bylo to 3 měsíční štěně, které našli v krabici od banánů u popelnice. Měli jsme velkou radost, štěně zaplatili a jeli domů. Když jsme dojeli se štěnětem dom, tak jsme zjistili že je celý zablešený, a má velký průjem. Jako první nám skočil do křesla, a samozřejmě ho celý pokakal. Byli jsme tak naštvaní, že jsme měli chuť, milého Britečka zavézt zpátky do útulku. Ale to by jsme nikdy  neudělali, a časem se stal miláčkem celé rodiny. V útulku byl pouhé 3 měsíce, ale poznamenal ho na celý život. Strašně se bál cizích lidí, a byl na nás strašně závislým. Bez nás neudělal ani krok. Když jsme zjistili, že bez něj neodejdeme ani do práce, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. Zkoušeli jsme všechno možný, ale vždy se mu nějak podařilo za námi nějak utéct, ani uvázání nepomohlo. Vždy za námi nastoupil do autobusu a my se každý den několikrát vraceli od zastávky zpět domů a zkoušeli něco vymyslet aby zůstal doma. Buď to rozkousal, překousal, podhrabal se atd. Když už jsme nevěděli co dál, tak jsme ho nechali samotného doma. Po návratu z práce nás ale čekal šok. Rozkousaný celý vchodový dveře. No, dopadlo to tak, že jsem si našla práci, kde by mohl být se mnou. Začala jsem s ním pracovat u bezpečnostní služby a časem z něho byl dobrý hlídač. Bohužel nás před 5 roky náhle opustil, odešel stářím do psího nebíčka. Ale měli jsme s ním tolik zážítku, že na něj každý den myslíme, i když teď máme dva jiný německý ovčáky Jessynku a Ronečka. Prostě Briteček byl jen jeden, a už žádný pes nebude jako on. Měli jsme ho 11,5 roků a nikdy na něj nezapomeneme.